Věčná chuť na sladké není Tvoje chyba! JE TO SIGNÁL! Nauč se mu rozumět.

Pokud máš občas (nebo i denně) chuť na sladké, není to známka slabé vůle. Neznamená to, že „nemáš disciplínu“. Ve skutečnosti to znamená, že tvé tělo i mozek dávají zoufale najevo, že jsou rozhozené. Je to signál. Volání těla i duše, že něco chybí – energie, klid, láska, hranice, odpočinek, smysl. Není to tedy problém k vyřešení, ale zpráva k přečtení.

Když těmto zprávám začneš rozumět — začne tvá proměna.

Cukry nejsou sacharidy

Pojem cukry neznamená totéž co sacharidy, ačkoli lidé tyto dva pojmy často zaměňují. Ve skutečnosti je cukr (neboli sacharóza) jen podmnožinou sacharidů, které tvoří mnohem rozsáhlejší skupinu látek. Právě proto na obalech potravin najdeme údaj „sacharidy“ a hned za ním údaj „z toho cukry“. První položka nás informuje o celkovém obsahu sacharidů a ta druhá o obsahu jednoduchých cukrů, jejichž společnou vlastností je sladká chuť, kterou většina lidí tolik miluje.

A nyní troška nudné, ale DŮLEŽITÉ TEORIE na začátek …

Sacharidy

Sacharidy se rozdělují na monosacharidy (jednoduché cukry), disacharidy (složené ze dvou monosacharidů) a polysacharidy (složené cukry).

Monosacharidy představuje glukóza, fruktóza a galaktóza. Glukóza společně s fruktózou představují dva hlavní monosacharidy obsažené převážně v ovoci, medu, víně, zelenině a některých luštěninách.

Mezi disacharidy se řadí sacharóza (třtinový nebo řepný cukr), laktóza (mléčný cukr) a maltóza.

Zástupcem polysacharidů jsou škroby, glykogen, inulin, celulóza, pektiny, které se vyskytují převážně v obilovinách, bramborách, zelenině a luštěninách. Rozdělují se na využitelné, které jsou v našem trávicím traktu rozloženy na jednoduché cukry a dále je z nich tvořena energie, nebo na nevyužitelné, které nelze rozštěpit a označují se jako vláknina.

Všechny sacharidy, ať už disacharidy, nebo polysacharidy, se v těle štěpí na glukózu. Ta je pro lidský organismus životně důležitá – je pro něho hlavním a nejrychlejším zdrojem energie.

Co se děje v těle, když dostaneš chuť na sladké?

Představ si, že tvé tělo je jako auto.
Benzín = glukóza (cukr) – zdroj energie. Ale sama glukóza nic nezmůže, pokud ji někdo „nedoveze“ tam, kam patří – do buněk, kde se přemění na energii.
Řidič = inzulin – hormon, který tento cukr dostává tam, kam patří: do buněk. A právě tím „řidičem“ je inzulin – hormon, který ťuká na dveře buněk a otevírá je, aby do nich mohl cukr vstoupit.
Když tělo funguje dobře, inzulin (řidič) rozváží glukózu tam, kam má.

Ale když je glukózy moc (třeba kvůli přejídání, sladkostem nebo častému pití slazených nápojů),
řidič je zmatenej, neboť buňky jsou už „plné“ a odmítají další dávku.
A tak tento přebytečný cukr zůstává v krvi, kde ho tělo chtě – nechtě musí přetvořit na tuk.

Co se stane, když je cukru v krvi moc?

1. Inzulin tedy pomáhá transportu glukózy do buněk – inzulin je prostě pašák!
   • Když jíš sacharidy nebo sladké, trávící systém to rozloží na glukózu a glukóza vstoupí do krve.
   • Tělo reaguje tak, že slinivka (β-buňky) uvolní inzulin. Inzulin, jak už jsme si řekli, je jako klíč: přichází k buňkám a říká jim: „Otevřete, vpusťte glukózu dovnitř.“ Buňky tak udělají a glukózu spotřebují jako energii nebo ji uloží pro pozdější použití.
2. Co se však stane, když je cukru v krvi příliš mnoho?
   • Pokud je v krvi dlouhodobě vysoká hladina glukózy nebo pokud inzulin často „klepe“ buňkám na dvířka, citlivost buněk na „ťukání“ inzulinu klesá. To znamená, že inzulinu se přestává dařit buňky otevírat.
   • V praxi to znamená: buňky se stávají méně schopné / ochotné přijmout glukózu. I když inzulin stále přichází, méně a méně glukózy se dostane dovnitř.
3. A tak cukr zůstává v krvi
   • Když buňky nejsou schopny přijmout glukózu efektivně, hladina cukru v krvi stoupá → tělo se tedy snaží slinivkou produkovat ještě více inzulinu, aby překonalo odpor buněk. Tento stav může chvíli fungovat.
   • Ale pokud se situace nezlepší, ba naopak zhorší (= buňky stále odolávají a inzulinová rezistence se zhoršuje), cukr se v krvi drží déle ⇒ vzniká tzv. hyperglykémie (zvýšená glykémie), a to znamená, že se buňky už doslova brání a křičí na inzulín: „Hele, už stačí, jsme plné!“
     A tak právě vzniká inzulinová rezistence – tedy stav, kdy inzulinu se přestává dařit jeho hlavní funkce.
4. Proč se cukr přeměňuje v tuk
   • Díky tomu, že buňky nepřijímají dostatek glukózy, potřebuje tělo glukózu někam šoupnout – například do jater a svalů ve formě glykogenu (= zásobní forma cukru (glukózy), kterou si tělo ukládá „na horší časy“.) Jakmile jsou však i tyto zásobníky plné, další glukóza musí být přeměněna v tuk – triglyceridy – a uložena v tukové tkáni.
5. Zjednodušeně:
   • Vysoký inzulin = tělo jede na „cukrový pohon“ a všechno přebytečné ukládá.
   • Nízký inzulin = tělo přepne na „tukový pohon“ a začíná spalovat zásoby.
   • Proto se hubnutí nikdy neděje v přítomnosti inzulinu.
   • Děje se, když hladina inzulinu klesne a tělo si konečně řekne: „OK, teď můžu konečně sáhnout do rezerv.“
     
6. Cukr v krvi „nezůstane navždy“, ale …
   • Moudré tělo se samozřejmě snaží situaci regulovat → pokud není možné okamžitě odbourat všechen cukr, tak se cukr logicky udržuje ve vyšší hladině, což má samozřejmě škodlivé účinky (záněty, poškození cév, riziko cukrovky).
   • No a pokud se nezmění životní styl (výživa, pohyb, atd.), chybný cyklus pokračuje.

Inzulinová rezistence – tichý sabotér tvé energie, nálady a postavy

Když máš inzulinovou rezistenci, tělo musí vyplavovat čím dál více inzulinu, aby se cukr z krve vůbec dostal do buněk.
To má několik následků:

• Cukr v krvi kolísá – po sladkém máš chvilku energii, pak strmý pád dolů, únava, podrážděnost a další hlad = neodolatelné chutě.
• Tělo si ukládá tuk – protože vysoký inzulin blokuje spalování tuků. Protože pamatuješ? Inzulin blokuje enzym, který štěpí tuk. Tenhle enzym by jinak rozkládal uložený tuk na mastné kyseliny, které tělo může použít jako palivo. Jenže když je v krvi inzulin, tenhle frajer se vypne → takže tělo nemůže spalovat tuk.
• Chuť na sladké se vrací – protože mozek nedostává stabilní přísun energie – inzulin buší, přidává další a další — ale dveře zůstávají zavřené. Výsledek? Cukr zůstává v krvi, ale buňky hladoví. Mozek to vyhodnotí jako nedostatek energie, takže ti zvedne chuť k jídlu, hlavně na sladké a rychlé cukry. Jenže to vede k dalším výkyvům inzulinu → ještě větší rezistence → začarovaný kruh. A nebo si to představ tak, že cukr chce k sobě prostě víc cukru a víc a ještě, cukr chce vííííííc cukrůůů.
• Tvoří se záněty a otoky – což se projevuje i nafouklým břichem.
• Mozek ztrácí rovnováhu dopaminu – tedy hormonu radosti a odměny, a ty pak hledáš „rychlý zdroj“ – čokoládu, koláček, latté. Aj-aj-aj-aj…

Jak souvisí inzulin s cukrovkou

Cukrovka je vlastně pokročilý stav inzulinové rezistence.
Tělo už nezvládá udržet cukr v normě, protože buňky neodpovídají na inzulin.

Tělo má tedy inzulinu dost, dokud slinivka ještě zvládá makat.
Ale právě inzulinová rezistence ji časem úplně uštve.
Je to jako kdybys denně křičela do vrat — nakonec ti prostě odejde hlas.

Takže co se děje:

• Slinivka roky vyrábí víc a víc inzulinu, aby buňky měly radost, ale ty už na inzulín dávno nereagují.
• Až jednoho dne milovaná slinivka už nemůže. Vyčerpá se.
• Inzulin tedy rapidně klesne → cukr ale zůstává dál v krvi → cukrovka 2. typu.

A tehdy člověk musí inzulin doplňovat zvenku, protože tělo už ho nedokáže vyrobit dostatečně samo.
Paradoxní je, že to celé začalo jeho nadbytkem — ale skončilo jeho vyčerpáním.

• Cukrovka 2. typu – často se rozvíjí roky nenápadně a potom je to docela průšvih.
• Cukrovka 1. typu – autoimunitní, většinou u dětí a mladých, kdy tělo přestane inzulin tvořit.
• „Prediabetes“ – fáze, kdy už tělo volá o pomoc, ale ještě se dá vše zvrátit. Slyšíš ho, jak volá???

Důležité upozornění: Toto se samozřejmě netýká jen starých lidí.
Stále více mladých žen má dnes inzulinovou rezistenci – právě kvůli stresu, přetížení, málo spánku, kolísavému jídlu, sladkým nápojům, koláčkům, čokoládičkám a hlavně pošramoceným osobním hranicím a chronickému tlaku „musím to všechno zvládnout, musí to být uklizené, vyřízené, zařízené, dokonalé, dodělané…“.

Jak poznáš, že se to týká i tebe

• Máš neustálé chutě na sladké, hlavně po jídle.
• Cítíš velkou únavu po jídle, takový ten odpolední „energetický pád“.
• Trápí tě neschopnost zhubnout, i když jíš „zdravě“.
• Máš věčně nafouklé břicho, PMS, výkyvy nálad.
• Trápí tě věčná ospalost, mlha v hlavě, podrážděnost.
• No a to věčné, neovladatelné nutkání dát si něco „na zvednutí nálady“.

Pokud už nyní máš pár kilo navrch (7 – 30 kg), tak je to dost pravděpodobně signál rozhozené glykémie a inzulinu.

Výzkumy ukazují jasně, že…

Nejnovější studie potvrzují, že inzulinová rezistence je jedním z hlavních faktorů přibírání, únavy, deprese i ženských hormonálních potíží.
Podle Harvard Health i Mayo Clinic jde o reverzibilní stav – tedy dá se zvrátit změnou životního stylu.

A to neznamená dieta. Znamená to zklidnit tělo i mozek a jít konečně do nejhlubšího respektu vůči sama sobě, vůči svému dokonalému tělu.

Co s tím tedy můžeš udělat:

1. Pozoruj, neodsuzuj.
Nejdůležitější krok. Než po něm sáhneš, tak se zastav! Vím, je to těžké. Vlastně možná to nejtěžší, ale uvědom si, že Ti to nikdo nevezme. Že to všechno můžeš sníst. Jen před tím přidej takový mezičlánek – zeptej se sama sebe – co pro mě tato chuť, která mě vede a doslova ovládá, co pr mě znamená? Jak bych ji popsala někomu jinému? Co mi to připomíná?

Jedna moje klientka se tři dny doslova vztekala, protože měla pocit, že jí ten „cukr beru“. Samozřejmě že ale nešlo o cukr – šlo o bolest, kterou měla v sobě měla ukrytou. Bolest v podobě strachu, že kdybych ji náhodou ten cukr vzala (což samozřejmě není ani možné), jen ta představa, ji naháněla strach, že: „To už bych ale byla opravdu úplně sama.“ Když toto spatřila, cukr a chutě na sladké ztratily svou moc.

Nejde o zákaz. Jsem zastáncem toho, že jíst se může všechno. Ale vždy mě u každé klientky zajímá to proč. Protože v tom „proč“ je ukrytý diamant – klíč ke svobodě.

2. Když si dovolíš cítit, přijde pochopení.
Tak například uvědomění, že koláček s kafem symbolizuje chvilku klidu. Takže sladké není chuť – je to úleva, relax, chvilka pro sebe, myšlenka – zasloužím si být chvilku v klidu a SAMA…
Jenže – proč bys měla potřebovat koláček narvaný cukrem a mukou, abys měla klid? Není to divné? 🙂

3. Péče o sebe místo útoku na sebe.
Uvědom si, že tím, co jíš, si buď pomáháš – teda máš ten pocit, že to tak je, ale samozřejmě to tak není. No a nebo si (nevědomky) ubližuješ / trestáš se / potvrzuješ přesvědčení, že na Tobě nezáleží, že za nic nestojíš, že jsi to zase zvorala, že jsi k ničemu apod.
Přejídání není lenost nebo neschopnost přestat. Každý, kdo se přejídá, tak samozřejmě touží to nedělat. Stejně tak, jako každý alkoholik, který v tom lítá až po uši, si přeje nepít. Ale takhle to většinou nejde – je potřeba přijít na to, proč to člověk dělá, jaký vzkaz toto chování pro něj má?

Každý přebytek, každé ubližování či pseudo odměňování se má svůj smysl – ukazuje ti něco o tobě!!!
V tříměsíčním programu Pochopíš = Zhubneš za 22 Kč denně se tohle všechno učíme.

4. Syrová zelenina před každým jídlem.
Ano, ano ano!!! Je to geniální vychytávka. Proč? Protože stabilizuje hladinu cukru v krvi a tím i Tvé chutě.
Zelenina funguje jako přirozená brzda přejídání.
Královská péče o sebe = vždy mít po ruce krabičku nakrájené syrové zeleniny – v létě udělaný zeleninový salát v ledničce, na podzim a v zimě krabičku nakrájené syrové zeleniny. Je to malý, jednoduchý, nesmírně funkční a tedy naprosto geniální rituál sebelásky.

5. Příprava jídla = úcta k sobě.
Měj přehled o tom, co jíš. Což je další královská cnost.
Klientka, která vstává ve 4:30 do práce a každý den a cestuje 2 busy si připravuje jídlo do krabiček každý večer a stala se tak inspirací pro celou naší whatsapp skupinu.
Nepřipravenost naopak vede ke „zpovykaným manýrům“, které si pak vynucuje sladké.

6. Po jídle se hýbej.
Nelež po obědě jak pecivál. Projdi se. Pět minut na vzduchu, pár kroků, lehké protažení.
Tělo potřebuje pohyb, aby trávilo. Klid po obědě na lůžku je hloupost. Změň to. Pomoz svému tělu trávit.

7. Octová voda – malý zázrak.
Při chuti na sladké zkus vypít skleničku vody s kvalitním jablečným octem.
Pomáhá to vyrovnat glykémii a zklidnit houpačku chutí.
V programu rozebíráme, proč to funguje, jak se stabilizuje inzulin, snižují se záněty a zlepšuje trávení. Ale hlavně: dá ti ten drahocenný čas, než tě ovládne impulz, který tě díky tomu právě už téměř nemá šanci ovládnout.

8. Přestaň si nadávat.
Ta největší toxina není cukr, ale hlas v hlavě, který mele nesmysly jako: „Jsi hnusná, tlustá, neschopná.“
Moje oblíbená odpověď: „No a co?!!!!!!“
Když tuto větu řekneš, celý ten destruktivní dialog najednou přerušíš. Sklouzne se to pryč.

9. Přestaň hubnout. Začni milovat.
Každý den, kdy „hubneš“, tělo slyší: Nejsem s tebou spokojená. Jsi tlusté a nechutné a já tě chci jiné.
A tělo se vlastně brání. Bodejť ne, takový každodenní nápor nelásky by zvládl jen málokdo.
Když se v sobě budeš probouzet lásku a úctu každý den, když budeš oceňovat ten úžasný život uvnitř svého těla, přirozeně začneš chtít o sebe pečovat. A přesně to je ta cesta…

10. Jez. Nehladov.
Mnoho žen si myslí, že hubnutí = přestat jíst.
Omyl největší!!!
Hlad spouští vnitřní stres, který pak řve: A teď to všechno sežerůůůů!
Za tím křikem je přehlížení, bolestivý pocit „nejsem důležitá“, bolest, prázdnota…

Takže, pokud ne u mě v programu, tak kdekoliv jinde si najdi nízkosacharidové recepty, které Ti budou chutnat a koukej se do toho pustit. Vyhoď všechno sladké! myslím to vážně!!! Nejde to? Tak se zase ptej sama sebe, proč, proč, proč??? Proč si tady hraboším něco, co mému magickému tělu takhle ubližuje? Co je to za nesmysl??? Každý večer usínej s tím, že víš, co budeš další den jíst. Opakuji, že dostatek syrové zeleniny Tě může fakt zachránit. Já si k tomu vařím vajíčka na tvrdo (zásadně od šťastných slepiček!!!!!! Ne od těch zavřených v klecích, které v životě neviděly trávu ani slunce.) Poté kousky nízkotučného sýra, kvalitní šunky a pokud mě čeká delší den, předpřipravím si třeba uvařené brambory s oblíbenou růžovou solí, posypané pažitkou.

NEBOJ SE JÍDLA!!!
Přestaň se držet v omezeních, protože to potom logicky praskne – přejídání, výčitky, znovu dieta.
Celý cyklus běží dál, dokud nepřestaneš válčit se svým tělem. Dokud mu a hlavně sama sobě nezačneš rozumět!

V tomto 3 měsíčním programu se učíš sama se sebou zacházet tak, aby tělo přestalo být ve stresu a konečně mohlo všechen ten obranej tuk pustit.
Nejde tedy o dietu, ale o návrat k přirozenému rytmu – tělo dostává živiny, mozek přestává panikařit, hormony se vyrovnávají, chuť na sladké mizí sama a Ty začínáš konečně rozumět tomu, co to všechno vlastně bylo…

💛 Shrnutí v jedné větě:
Najíš se (v lásce a respektu) → tělo se uklidní ( a oddychne si, usměje se) → přestane muset ukládat tuk → začne logicky hubnout.

11. Nezačínej sladkou snídaní!!!
Myslím to smrtelně vážně!!! Všechny ty sladké kaše, mussli, chipsy, které se jen tváří, že jsou zdravé, tak ty prstě VYHOĎ!!!!!!! Ptáš se proč? Tak si přečti tento článek. Sladká snídaně ti vystřelí cukr v těle do astrálních výšin a pak už víš, co se děje potom. Zelenina, bílkoviny a poté nějaký ten toustík, chlebík apod. Nauč se péct bez mouky! V 3 měsíčním programu mám celou kapitolu na pečivo bez mouky a samozřejmě bez cukru!
Od Teď Ti na sobě přece mega nejvíc záleží! Záleží Ti na svém úžasném těle, které tady pro Tebe celou tu dobu je a celou tu dobu Tě bezmezně miluje!

12. Nastav si hranice.
Jak můžeš říct „ne“ jídlu, když neumíš říct „ne“ lidem a situacím, které tě vysávají?
Když se necháš vtáhnout do práce, do starostí, do rolí, které tě ničí?
Každé „ANO“ tomu tam venku je často „NE“ sobě. Nauč se říct třeba tchánovi: „Dost.“
To není neúcta. To je sebeúcta.

💛 Shrnutí:
Chuť na sladké není slabost. Je to zpráva, že jsi se odpojila od sebe.
Nejde o to zakázat si cukr, ale porozumět tomu, proč tě to k němu tolik táhne a co se děje ve Tvém tělíčku oté, co ho do sebe naláduješ.
A když to pochopíš – všechno se změní!

P.S. V momentě, kdy začneš, čertík Bertík se začne bránit a začne Ti valit do hlavy, že máš hlad, ať sníš to a to… Má zkušenost je, že zklidnění této „glukózové houpačky“ trvá vždy 1 – 2 dny. Je to jako „odvykačka“. Čertík Bertík chce zkrátka víc a ještě a Ty potřebuješ počkat, až mu dojdou síly. Pít octovou vodu (znova zdůrazňuji, že se musí jednat o opravdu kvalitní ocet a nesmí Tě to samozřejmě nijak dráždit + k tomu potřebuješ pít hodně čisté vody!!!), baštit syrovou zeleninu, udělat si nějakou hutnou zeleninovou polévku (bez zahuštění moukou) a čekat, až se glukóza v krvi ustálí! Stačí jeden – dva dny. Poté, pokud houpačku zase řádně nerozkýveš, Ti bude stačit obecně méně jídla… udělej to z lásky k sobě.