Zpověď klientky: „Nechtěla jsem to, ale snědla jsem to – jen proto, že jsem nechtěla zkazit radost…“

„Včerejší večer mě zasáhl silněji, než bych čekala. Možná to bude znít jako banální situace – karamelový muffin, který mi syn přinesl z práce. Ale ten moment ve mně otevřel něco hlubšího. A já to potřebuju sdílet.

Můj syn pracuje v kavárně a měl zavíračku. Občas jim tam zbydou sladkosti, které už nejdou prodat – takzvané „na odpis“. Tentokrát mi přinesl karamelový muffin. Ne proto, že bych si o něj řekla, ani ne proto, že bych ho jindy jedla. Vlastně je to spíš výjimka – já tyhle věci moc nejím, ale…

Přišel domů s dobrou náladou a připravil mi ten muffin s takovou péčí, kterou jsem už dlouho nezažila. Hezky ho naaranžoval na talířek, donesl mi ho a řekl, ať si ho užiju. Byl to opravdu krásný okamžik a já jsem v tu chvíli cítila, že ho nechci zklamat. Cítila jsem silnou povinnost ten muffin sníst. Ne kvůli sobě. Kvůli němu.

Bylo to už pozdě večer, kolem jedenácté. Těsně předtím, než jsem si chtěla jít lehnout. Tělo mi říkalo NE, hlava taky NE. A přesto jsem si sedla a začala jíst. Pozorovala jsem se u toho. Uvědomila jsem si, jak silný je ten vnitřní vzorec – že nesmím toho druhého zklamat!

A přitom by bývalo úplně stačilo říct: „Děkuju ti, to je od tebe tak krásný. Udělal jsi mi obrovskou radost. Už teď se nemohu dočkat, až si ho dám zítra ráno k snídani.“ To by bylo naprosto v pořádku. bylo by to v souladu a můj syn by to pochopil. Ale… nedokázala jsem to. Cítila jsem, že to musím sníst. Jako bych byla zase ta malá holka, co za žádnou cenu už nikdy nechce a nemůže zažít pocit zklamala jsem…

Tohle celé mě zpětně nepopsatelně obohatilo. Ne protože jsem ten muffin snědla. Ale protože jsem si toho všeho všimla, zastavila se, prožila si to celé naprosto vědomě. Dřív bych to prostě jen snědla, začala bych zase cítit šílený vztek na sebe, znechucení, rozladění, marnost a nenávist ke svému nafouklému tělu a ani bych si neuvědomila proč. Teď vnímám, co se ve mně děje. Jak jídlo souvisí s našimi nevědomými emocemi, se strachem říkat NE, když cítíme NE a naopak, s potřebou být přijatá, milovaná…

Jasně vidím a hlavně cítím, jak se mé celkové nastavení zcela mění. Tento půlroční program je naprosto fantastický! Už po 1. měsíci jasně cítím, že to už není jako dřív a tento zážitek je toho jasným důkazem! Dřív bych zase sklouzla do toho šíleného kolotoče výčitek, pocitů zmaru, paniky, nenávisti vůči sobě a úplné beznaděje. Teď to poprvé vnímám naprosto jasně!!! Jasně cítím, že se to stalo pro mě, abych tento zážitek opravdu prožila, abych si to všechno poprvé uvědomila a pochopila další souvislost mezi svým zautomatizovaným nastavením a kily navíc. A to je teprve začátek! 🙂 Je to pro mě obrovský posun.“

Děkuju za to, že jsem to mohla sdílet.

Edity odpověď klientce k její zpovědi:

Moc děkuju, že jsi to sdílela. To, co jsi popisovala – to je obrovské téma a díky, díky za něj! Nezklamat. Nezarmoutit. Neodmítnout. Neublížit. A tak radši uděláme něco, co v tu chvíli necítíme jako správné pro sebe.

Ten strach říct „ne, děkuji“… Ta paralýza postavit se za své vlastní, zářivé hranice – ach, jak moc dobře to znám… 🙂 Ale ráda bych ti připomněla, že to vůbec nemusí být nic trvalého. A také to neznamená, že tě teď čeká další „čištění“, další terapie nebo vyčerpávající práce na sobě.

To, co jsi teď pojmenovala, je naprosto dostačující. Už tím, že to vidíš a dokážeš o tom mluvit, se to v tobě začíná proměňovat. Už teď se to mění – opravdu.

Dotýkáš se totiž toho nejpodstatnějšího: sníst muffin ve 23:00 není chyba. Naopak – bylo to hluboké setkání sama se sebou. A to, že jsi to dokázala prožít vědomě, cítit, pojmenovat, sdílet… To je hodnotnější než deset terapií dohromady. ❤️

Strach z toho, že zklameme, v nás často vyvolává potřebu sloužit druhým – rodičům, babičkám, dětem, partnerům… A tak se rozdáváme, pomáháme, jsme tam pro všechny. Jenže přitom zapomínáme na sebe. Nebo přesněji – přestáváme se vůbec ptát, jak to máme my.

Slovo „sloužit“ v sobě často už rovnou nese ten vnitřní odpor – my vlastně cítíme, že nechceme. Ale co s tím, když se přece „má pomáhat“? Když babička potřebuje nákup a my jsme jediní, kdo jí ho může přivézt? Když víme, že to sama nezvládne?

A právě to, že se nám nechce, je nesmírně cenný signál. Je to kompas. Neznamená, že jsme špatní lidé – naopak. Je to bod, kde se v nás skrývá diamant. Místo, kde máme možnost být k sobě upřímní a hledat cestu, která nezradí ani druhé, ani nás samotné.

Doporučuju si k tomu poslechnout webinář: „Když říkáš ano, ale cítíš ne“ – máš o ZDARMA ve členské sekci půlročního programu. Najdeš tam hluboké souvislosti mezi tímto tématem a tím, jak si neseme kila navíc jako zátěž nevyřčených ne.

A o tom to celé je. Zastavit se. A s láskou svým nejbližším a samozřejmě i sami sobě říct: „Já už večer nejím. Moc si toho vážím, děkuju ti – těším se na to zítra!“ A necítit vinu.

Tohle je cesta k úctě a lásce k vlastním hranicím. Ne těm tvrdým, ale těm pravdivým a laskavým. Je to cesta k vědomí vlastní hodnoty. A ta je často tak pošramocená, protože jsme tak dlouho dělali všechno proto, abychom „nezlobili“, „nezarmoutili“, „nezklamali“. Až jsme zapomněli, jak to vlastně máme, jak to doopravdy cítíme.

A právě jídlo je nádherný kompas. Protože je s námi každý den. A ukazuje, jak často opouštíme samy sebe. A zároveň nás každým soustem může vést zpátky. K sobě.

Děkuju ti za tvé autentické sdílení. Obohatila jsi tím nás všechny.

S láskou,

Edita Berková